V letošním roce Japonsko hostí letní olympijské hry. Pokud bychom měli určit sport, který je pro zemi vycházejícího slunce typický, tak se vsadím, že mnozí by jmenovali některé z tradičních japonských bojových umění, japonsky nazývaných budó. Judó, karate, kendó, aikidó nebo sumo jsou pojmy, se kterými se setkal téměř každý. Lze dokonce s jistou nadsázkou říci, že se budó stala jedním z nejlepších vývozních artiklů Japonska. Často se ovšem setkávám s lidmi, kteří o budó mají zkreslené představy založené na různých mýtech, jejichž původ je mnohdy spíše ve filmařských studiích. V tomto článku se vám pokusím ukázat, jak japonská bojová umění vznikala a jakou roli hrají v moderní japonské společnosti.
Původ budó
Slovo budó je složeno z dvou znaků bu (武) a dó (道). Bu znamená „vojenský“ nebo „válka“ a dó, taktéž vyslovované jako michi, znamená „cesta“ nebo „stezka“. V čínštině pak znak 道, vyslovován jako tao, neznamená pouze „cestu“, ale vyjadřuje absolutní princip vesmírné síly a ideu jednoty. V japonštině se slovo dó používá více prakticky, často jako sufix pro určitou aktivitu. Příkladem může být chadó, „cesta čaje“, a shodó, „cesta písma“. Přípona dó vyjadřuje proces získávání mistrovské úrovně v dané disciplíně.
Budó vzniklo ze starých samurajských škol bojových umění koryu bugei. Mnozí odborníci však upozorňují, že koryu bugei nesloužily pouze jako systém přípravy na bojiště, ale jako vzdělávací metody pro kompletní rozvoj osobnosti bojovníka. V širším významu tak lze budó chápat jako cestu rozvoje osobnosti skrze studium tradic a technik pocházející z válečného umění samurajů.
Budó v průběhu času
Japonská bojová umění, souhrně budó, můžeme obecně rozdělit na dvě základní skupiny – kobudó, „staré budó“ a gendai budó, „moderní budó“.
Pokud se dnes hovoří o budó, nejčastěji se myslí právě gendai budó. Ta představují skupinu bojových umění vytvořených po roce 1869, po tzv. reformách Meidži. Krom jiných mezi ně patří judó (柔道), kendó (剣道), kyudó (弓道), sumo (相撲), karatedó (空手道), aikidó (合気道), shorinji kempo (少林寺拳法) a jukendó (銃剣道). Těchto devět umění oficiálně podporuje a uznává japonská vláda v rámci organizace Nippon Budo Kyogikai (日本武道協議会) a vyjadřuje se o nich jako o budó. Kobudó pak dnes zahrnuje všechny starší školy, kterých za éry samurajů, tedy v období jejich největšího rozmachu, bylo i několik stovek. Bohužel zdaleka ne všechny se dochovaly do dnešních dnů. Často si všímám, že spousta cvičenců jednotlivých moderních budó žije v představě, že způsob, jakým jsou moderní bojová umění vyučována, „je plný tradic“ a „navazuje přímo na samurajskou éru“. Realita je však zcela jiná.
Školy kobudó byly často velmi uzavřené. Výuka probíhala pouze v rodinném kruhu a techniky se předávaly pouze pokrevně z generace na generaci. Rozhodně se nejednalo o žádné veřejné školy, kde by mohl studovat každý zájemce. Jednotlivé rody se totiž snažily své techniky utajit. Učitelem se stal často nejzkušenější bojovník, nebo starší člen klanu, který byl jako autorita nezpochybnitelný. Taktéž neexistovaly žádné technické stupně – ano žádné černé pásky. Když učitel uznal, že student dané umění, již dokonale ovládl, předal mu jen svitek se seznamem naučených technik spolu s oprávněním danou školu vyučovat.
Tento systém v počátku fungoval i u mnohých z gendai budó – pokud někdo chtěl kupříkladu studovat aikidó v jeho počátcích (1920 – 1945) u zakladatele Morihei Uešiby (植芝盛平, 1883 – 1969), musel již ovládnout alespoň jedno jiné budó a potřeboval doporučení alespoň dvou společensky významných osob.
Reformy v období Meidži znamenaly odklon od tradiční, rodové organizace Japonské společnosti. A stará bojová umění se tak ve společnosti vzhlížející k moderním západním vzorům začala zdát zbytečná. Film Poslední samuraj s Tomem Cruisem přes mnohé nepřesnosti vyjadřuje poměrně dobře náladu v tehdejší japonské společnosti, která výuce tradičních bojových umění nepřeje. Hlavní příčinou, proč bojová umění tehdy nezanikla a namísto toho se dnes dokonce rozšířila do celého světa, je snaha tvůrců moderních gendai budó. Mezi nimi pak zejména zakladatele moderního judó Jigoro Kana (嘉納治五郎, 1860 – 1938), jehož cílem bylo vrátit japonskou kulturu do jinak velmi pozápadnělého vzdělávacího systému. Začal jako první přetvářet staré školy zejména Tenjin Shin’yo-ryu (天神真楊流) a Kito-ryu (起倒流) do formy, která by byla snáze pochopitelná a méně nebezpečná. Po mnoha pokusech a změnách se mu v roce 1889 povedlo získat oprávněný od japonské vlády k výuce jeho Kodokan judó (講道館柔道) na japonských školách.
U ostatních z gendai budó najdeme často podobný scénář. Např. Morihei Uešiba převzal techniky Daito-ryu aiki-jujutsu (大東流合気柔術) a vytvořil své aikidó. Samotný název aikidó byl pak oficiálně uznán v roce 1942 organizací Dai Nippon Butokukai (大日本武徳会), která zajišťovala výuku bojových umění na školách před druhou světovou válkou.
Hlavní vazbou mezi gendai budó a kobudó je, že gendai budó vznikly z kobudó, a to zejména úpravou technik ze starých škol za účelem proměnit je ve vzdělávací systémy. Pokud budeme hledat společnou charakteristiku gendai budó, tak ne náhodou bude jedna z nich to, že byly zformovány za účelem využít je v rámci japonského vzdělávacího systému. Jistou návaznost na samurajskou éru tedy gendai budó mají, ale rozhodně nejde o přímou linku bez výrazných změn.
učitelský certifikát zakladatele aikido Morihei Uešiby v Daito-ryu aiki-jujutsu
„Reálnost“ bojových umění
Ve většině diskuzí o bojových umění se zdaleka nejvíc probírá jejich „reálná využitelnost“. Diskutující v nich vidí různé systémy boje a své hodnocení staví na tom, jak efektivní by byly tzv. „na ulici“. Budó jsou tak často bohužel chápána zjednodušeně. Bojová umění nejsou pouze různé systémy boje. Aby se však odhalil jejich další rozměr, je třeba se zabývat jejich historií.
Původní staré školy koryu-bugei vznikaly v rámci různých japonských klanů v průběhu samurajských válek. Každá z nich představovala komplexní systém, který zahrnoval výuku boje, taktiky, strategie a duchovní očisty. Samuraj musel být vzdělaný, ale i psychicky připravený na boj a na případná traumata. Nejednalo se o žádné rychlokurzy, ale o výuku v rámci celého života. V období vlády klanu Tokugawa (1603 – 1867), kdy boje na dlouhou dobu boje ustaly, pak důraz na osobní rozvoj v rámci bojových umění ještě vzrostl.
Na počátku 20. století byla s nástupem japonské expanzivní politiky budó rychle zneužita jako nástroj propagandy. Měla japonské populaci vštípit militaristické hodnoty. Vláda si tak chtěla zajistit podporu veřejnosti pro svou expanzivní politiku. Ve stejném období byl znovuobjeven pojem bušidó (武士道) – samurajský kodex. Spolu s idealizovanými představami o samurajských válečnících byl hojně využíván, aby podpořil japonský nacionalismus.
Samotné techniky ovšem neměly sloužit k výcviku japonských vojáků, ale k rozvoji osobnostních rysů obyvatelstva, které by byly slučitelné s válečným úsilím. To je taky pravděpodobně důvod, proč se v gendai budó uchytil systém stupňů žákovských KYU a mistrovských DANŮ, které měly model podobný vojenským hodnostem. Podpora militantních osobnostních rysů je také důvodem, proč jsou formální pravidla většiny gendai budó mnohem striktnější než v mnohých kobudó.
Po 2.světové válce se pak budó ještě jednou změnila. Bojová umění byla upravena, aby se stala politicky akceptovatelná – nejenom pro okupační správu USA, ale i pro samotné Japonce, kteří po kapitulaci nechtěli mít s bojovými uměními nic společného. Jedním příkladem může být přechod na sportovní formu se soutěžemi např. judó, karate. Jinou ukázkou pak může být implementace myšlenek osobního rozvoje a oproštění se od militarismu. V aikidu se tak tyto myšlenky staly i hlavním stavebním kamenem, kdy zakladatel propagoval aikido jako most pro harmonii mezi všemi lidmi.
Věřím, že někteří z vás teď nabývají dojmu, že bojová umění jsou v dnešní podobě v reálném boji nepoužitelná. To však není úplně pravda. Budó vznikla ve smrtících podmínkách válek, a i novější budó vycházejí z reálných zkušeností. Zakladatel aikidó Morihei Ueshiba se osobně několika válek účastnil a ve svém mládí se bavil vyzýváním jiných bojovníků na souboje, které vždy vyhrál. Bojová umění však nejsou a nikdy nebyla pouze o boji. Ne všechny techniky mají být použitelné v realitě, mnohé z nich mají jiný význam od rozvoje zdravého pohybu, koordinace těla až po vyjádření filosofie. Jednoduše řečeno jsou to nástroje pro všestranný rozvoj člověka a umění boje je jen jednou částí. Hodnotit budó jen na základě bojové stránky tudíž nedává příliš smysl.
Co jsou bojová umění dnes?
Pokud se na to v Japonsku zeptáte někoho, kdo cvičí budó, pravděpodobně vám odpoví ningen keisei no michi (人間形成の道, cesta k lidské dokonalosti), případně něco jako „Chci se dozvědět více o své kultuře“. Zatímco u cvičenců na Západě ještě donedávna dominovala touha po reálné sebeobraně, či fascinace akčními filmy Hollywodu.
Pokud bych měl za sebe zodpovědět, co je vlastně významem studia disciplín jako karate, aikidó a judó, odpověď bych hledal ve významu slova budó. Je to cesta, co se počítá, a nikoliv cíl. Život strávený studiem jednoho z gendai budó rozhodně nebude promarněný, pokud jej budeme studovat se správnými cíli a očekáváními. Budó obsahují jak reálné techniky boje, tak hlubokou filosofii a zaměření na osobní rozvoj. Jednou z největších výhod budó je, že každý cvičenec si může vybrat, na kterou část se aktuálně zaměří. Zda to bude filosofie, či použitelnost technik je pouze na něm. Je však zapotřebí mít neustále na mysli, že vydat se příliš daleko jedním směrem vyústí v popírání samotné podstaty budó. Budó jsou živoucí paradoxy. Je to umění života zakořeněné ve smrtelných technikách. Vyzdvihují tradice, a přitom se neustále mění. Právě díky těmto paradoxům nabízí všem, kdo se je rozhodnou studovat, velký a široký svět, který člověka ani po mnoha letech cvičení nepřestane překvapovat.
Autor Tomáš Dubovský
Vedoucí Aikido Ikigai Dojo Brno
autor článku(vpravo) s Došu Moriteru Uešibou – Aikido Hombu Dojo Tokio 2019
Zdroje:
- Guillame, Erard – Real fighting is not the primary purpose of budo
- Amdur, Ellis – Old Schools – Freelance Academy Press
- Benesch, Oleg – Bushido : the creation of a martial ethic in late Meiji Japan
- Benesch, Oleg – Inventing the Way of the Samurai – Oxford University Press
- Bennett, Alexander – Bushido and the Art of Living – Japan Library
- Bennett, Alexander – Kendo – Culture of the Sword – University of California Press
- Boylan, Peter – Musings of a Budo Bum – BookBaby
- Delage, Jordy – Clarifications on the origin of the character “Bu” “武” – The background of a false interpretation – Budo Studies
- Friday, Karl – Off the Warpath: Military Science & Budo in the Evolution of Ryuha Bugei – Budo Perspectives, Volume 1 (p.249-265) – Kendo World
- Gainty, Denis – Martial Arts and the Body Politics in Meiji Japan – Routledge
- Li, Christopher – Tokimune Takeda – Aiki Kuden and Hiden