Aikido

Aikido je jedno z nejmladších japonských bojových umění. Název je složen ze tří japonských znaků:

合 – ai – harmonie

気 – ki – energie

道 – dó – cesta

Aikido je nesoutěžní (nepořádají se v něm žádné zápasy apod.). Není tedy sportem v pravém slova smyslu, ale japonským bojovým uměním (budó) nebo chcete-li životní cestou (japonsky „dó“).

V aikido se využívají páky (znehybnění) a techniky hodů (porazů) k neutralizaci útoku či útočníka, nikoli však k  úmyslné likvidaci útočníka! Pro aikido je charakteristické, že se využívá pohybové energie soupeře – tedy jeho útoku ve prospěch obránce, na místo tvrdé a přímé konfrontace energie mezi útočníkem a obráncem. Nejedná se o rychlý kurz sebeobrany, ale o velmi komplexní a sofistikované bojové umění. Nicméně pokud na cestě aikidó setrváte, lze se jím ubránit nejen proti jednomu útočníkovi, ale i proti libovolnému množství útočníků (i ozbrojeným).

Aikido patří do skupiny tzv. měkkých bojových umění, což znamená, že nevyžaduje žádné speciální tělesné předpoklady pro jeho trénink. Je vhodné pro naprosto každého jedince, tedy nejen pro muže, ale i ženy, děti a starší adepty. Lze jej cvičit do velmi vysokého věku.

Systém aikido neobsahuje žádné extrémní cviky ani pozice, požadující veliký strečink, obratnost či fyzickou sílu jako v některých jiných bojových uměních a sportech. Proto je s aikido možné začít prakticky v jakémkoliv věku. Jeho pohyby jsou velmi přirozené a nenásilné. Zatěžuje tělo rovnoměrným způsobem, tudíž jej lze využit i jako zdravotní cvičení, sloužící k odstranění problémů se zády, svaly apod.

Pravidelný trénink má příznivý vliv na komplexní rozvoj motorických vlastností a je vynikajícím prostředkem na zlepšení a posílení kardiovaskulárního a respiračního systému. Dále obecně přispívá k rozvoji osobnosti, např. získání vnitřní vyrovnanosti, sebedůvěry a sebeúcty, učí nás správné koncentraci a zachování klidu při stresových situacích, ať už při fyzickém napadení (správnému vyhodnocení konfliktní situace a následně adekvátní reakci) či v běžném denním životě obecně.

Důvodů, proč cvičit aikido je tedy celá řada. Na nejvyšší úrovni můžeme aikido považovat za dynamickou meditaci, vedoucí ke sjednocení těla a mysli – dosažení duševní dokonalosti, kterou je ztráta vlastního ega. Je pak na každém cvičenci aikido, jaké má k vlastnímu cvičení důvody. Může to být jen některý z výše uvedených důvodů či všechny dohromady. Díky absenci soupeření (porovnávání) s druhými důsledným dodržováním principu nesoutěžení a úcty k člověku pak může být intenzita tréninku pro každého zcela individuální a v souladu s vlastními fyzickými předpoklady, schopnostmi i znalostmi. Skutečným cílem aikido je především zvítězit nad sebou samým.

Aikido vytvořil v první polovině 20. století Morihei Uešiba (1883–1969) po dlouholetém studiu starých škol šermu a boje beze zbraní (zejména Daito-ryu Aikijujutsu) jako nástroj pro všestranný rozvoj. Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele – současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dojo v rámci linie aikikai je Hombu dojo v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba.

Jelikož aikido vychází se starých válečných umění samurajů, tradiční součástí výuky je i trénink se zbraněmi – bokken (dřevěná tréninková verze katany, samurajského meče), jo (krátká tyč) a tantó (nůž).

Nedílnou součástí výuky jsou dechová a meditační cvičení.

Ó-Sensei Morihei Uešiba

(1883 – 1969)

Ó-Sensei Morihei Uešiba se narodil 14. prosince 1883 v Tanabe jako jediný syn otce Jokura a matky Juki. Městečko Tanabe leží na úpatí pohoří Kumano, kde podle legendy sestoupili na zem bohové, aby stvořili japonský národ. Toto posvátné místo plné svatyní mělo veliký vliv na Uešibův smysl pro duchovno a přírodu. Nesporně zásadní význam pro formování jeho osobnosti však měli dva lidé, s nimiž se během svého života setkal.

Prvním z nich byl muž, kterého sám   popsal jako válečníka ze starých časů. Byl jim Sokaku Takeda (1860-1943), nelítostný válečník obávaný po celém   Japonsku, který s oblibou tvrdil, že na každém rohu na něj číhá nepřítel a   podle toho se i choval. Chodil neustále ozbrojen a své umění neváhal použít   kdykoli to uznal za vhodné. Takedovo mistrovství a Daito-ryu Aikijujutsu,   kterému vyučoval, udělalo na Uešibu veliký dojem. Stal se jeho žákem a   později to bylo právě Daito-ryu Aikijujutsu, které dalo aikido jeho technický   základ.

Roku 1924, tedy v době kdy situace ve střední Asii byla značně nestabilní, se Uešiba spolu s Degučim zúčastnil výpravy do Mongolska.

Po návratu domů se Uešiba ponořuje do intenzivního tréninku. Objevuje novou dimenzi Budo, kterou poprvé poznal v Mongolsku. O rok později byl vyzván na souboj námořním důstojníkem. Uešiba výzvu přijal, ale nastoupil proti němu beze zbraně. I přesto že důstojníkovo umění meče bylo nemalé, nebyl schopen se Uešiby ani dotknout.

Kromě vyučování v různých dojo, demonstruje své umění před japonskou vládnoucí elitou. Publikuje spisy o budo, Budo Renšu a manuál Budo. Stává se předsedou nově založené společnosti pro šíření budo, poradcem pro bojová uměni na univerzitách Šinbuden a Kenkoku a vyučuje na vojenské policejní akademii.

Druhá světová válka Uešibou hluboce otřásla, rezignuje na všechny své oficiální funkce a odchází do ústraní městečka Iwami. Tam se svou ženou Hacu žije v prostých podmínkách. Živí se zemědělstvím, věnuje se modlitbám a meditacím, ale také dotváření nového bojového umění založeného na principu nesoupeření a určeného všem lidem bez ohledu na národnost, náboženství či společenské postavení. V Iwamě staví svatyni Aiki, která se spolu s Tokijským Honbu dojo stává dalším centrem aikido. Po válce se Uešiba věnuje šíření svého systému a to nejen v Japonsku, ale i ve světě. Do konce svých dnů učil své žáky duchu Aiki a kdykoliv se objeví na tatami, udivuje svou energií a až nadlidskými schopnostmi. 26.dubna 1969 Morihei Uešiba umírá ve věku 85 let.

Čerpáno z knihy “O-sensej Morihei Uešiba” od Richarda Krejčího.